Pohádka o Kameni života
Daleko za Mlžnými horami, kde se země otevírá v hlubokém údolí, jehož dno nikdy nespatřilo sluneční světlo, ležela prastará svatyně skrytá mezi větrnými proudy. Jen ti, kdo naslouchali šeptu větru a rozuměli řeči Matky Přírody, mohli najít cestu k její bráně.
V jedné vesnici na okraji lesa žila dívka jménem Elara. Odjakživa cítila zvláštní spojení s přírodou – stromy se před ní skláněly, ptáci jí zpívali písně a potoky se v její přítomnosti třpytily jasněji. Jedné noci se jí zdál zvláštní sen: obrovský pentagram vytvořený ze světla se vznášel nad údolím a uprostřed něj zářil kámen tak čistý, že odrážel samotnou podstatu života. Probudila se s jistotou, že tento kámen musí najít.
Vyrazila brzy ráno, vyzbrojená pouze váčkem s bylinkami a malým orgonitem, který jí věnovala její babička. „Chrání před temnou magií“, řekla jí stařena a pohladila ji po vlasech. „Až přijde čas, sama pochopíš jeho sílu.“
Cesta ji vedla hlubokým lesem, kde se mezi větvemi ozývaly tajemné hlasy. Náhle z mlhy vystoupily tři víly – jejich průsvitná křídla se třpytila jako rosa v ranním slunci. „Hledáš kámen života?“ zašeptala nejstarší z nich. „Musíš nejprve projít zkouškou čtyř živlů.“
Víly jí daly za úkol najít čtyři krystaly, z nichž každý byl spojen s jedním živlem – ohněm, vodou, zemí a vzduchem. Jen s nimi mohla vstoupit do svatyně.
Elara, mladá čarodějka, se vydala na nebezpečnou cestu za čtyřmi mocnými kameny. Tyto magické drahokamy měly sílu změnit celý svět, ale byly střeženy mocnými orchonky – temnými bytostmi, které v srdci noci žily a lovily.
Elara nejprve zamířila do temných močálů, kde se povídalo o tom, že bahenní démoni chrání ametyst, starodávný kámen, jenž ukrýval v sobě magii prorážející stíny. Cesta byla dlouhá a nebezpečná, močály plné blátivých pastí a zapáchajících hromad hniloby. Jakmile Elara vkročila na vlhkou půdu, zaslechla škrábání a šustění – bahenní démoni ji obklíčili. Byli to strážci bez slitování, s těly z tekuté bahenní hmoty a očima, které svítily jako uhlíky. Vyslali na ni vlny temné magie, ale Elara byla připravená. S hlubokým nádechem a pronesením kouzla na ochranu vyvolala kolem sebe bariéru světla, jež na moment pohltila démony. Avšak věděla, že toto není konec. Pomocí orgonitu, kouzelného artefaktu, který měla vždy po ruce, se jí podařilo jejich moc odrazit a ztemnělý ametyst vyzvedla z hlubin močálu. Ale hned cítila, že se s tímto kamenem probudila i nová temná síla.
Elara pokračovala dál, její srdce bilo rychleji, protože věděla, že cesta je stále nebezpečnější. Vstoupila do jeskyně, ukryté za mocným vodopádem, kde zanechali předkové růženín, posvátný kámen lásky. Vstoupila do vlhké tmy, kde odlesky vody a krápníků vytvářely jakýsi zlověstný obraz. Jakmile se však přiblížila ke kameni, ozvalo se dunění, které probudilo ducha starého draka. Drak s tělem obrovským a s očima jako živé plameny. Jeho zuby se leskly v šeru, a když promluvil, země pod Elarou se otřásla: „Nikdo se neodváží vzít kámen lásky, dokud neprokáže svou odvahu!“ Elara, i když srdce měla v hrdle, vytáhla z kapsy svůj osobní talisman – orgonit, a použila ho k vytvoření ochranné bariéry, která odrážela drakovu magii. S odhodláním přistoupila ke kameni a vyvolala obřad spočívající ve smíru. Růženín se konečně uvolnil, když přijala kouzlo a sílu starého draka. Drakovi se zklidnily oči a ustoupil, ale Elara věděla, že to nebylo vítězství nad drakem, ale nad tím, co je skryté v jejím vlastním srdci.
Nyní se Elara vydala na cestu do pouště, kde vítr hvízdal a písečné stvůry chránily citrín. Tento kámen měl sílu čistit duše a chránit před zlem. Když Elara dorazila na kraj dun, sahající až k obzoru, vítr zesílil a před ní se zjevil obrovský písečný golem, tělo z prachu a písku, jehož oči žhnuly jako žhavé uhlíky. „Nikdo nesmí projít!“, zřetelně zasyčel. Elara věděla, že tento kámen nemůže získat bez boje, a proto zavolala síly orgonitu, který ve své podobě nasměroval energii přímo do centra golema. Bojovali hodiny, Elara se snažila vyvážit proudy energie, ale nakonec její vnitřní síla a magie kamene zvítězily, což golema porazilo a citrín v její dlani zazářil.
Poslední výzva byla na vrcholu vysoké hory, kde lapis lazuli střežila chiméra, příšera, která měla tělo lva, křídla orla a hlavu hada. Byla to bytost, jejíž samotná přítomnost způsobovala zemětřesení a změny počasí. Elara vystoupila na strmé svahy hory, aby našla tento kámen, ale jakmile stanula na vrcholku, chiméra zaútočila. Srdce jí bušilo, ale věděla, že musí zvítězit. S pomocí síly všech čtyř kamenů, které nasbírala, a s využitím kouzla staré magie, začala propojovat síly elementů. S pomocí větru, vody, ohně a země posílila svou ochranu, dokud chiméra nepadla k zemi, a lapis lazuli ležel v její dlani, jako poslední kámen, který završil její cestu.
Elara vrátila kameny na místo, kde se spojily do magického kruhu a začaly vyzařovat ochrannou a léčivou energii. Orchonky, které ji celou dobu sledovaly, pochopily, že Elara není jen obyčejnou čarodějkou, ale nositelkou síly, která může změnit osud světa. Překonala každou překážku, a jak umístila kameny do magického kruhu, obnovila rovnováhu mezi světy.
Ale jakmile se obloha rozjasnila a vítr ztichl, Elara věděla, že její příběh ještě není u konce, a že temné síly nikdy nespí…
A tak se vrátila domů, ale už nikdy nebyla tou dívkou, která kdysi odešla. Stala se Strážkyní živlů, dcerou přírody a nositelkou prastaré magie. A příběh o ní se stal legendou, kterou víly šeptají v korunách stromů každému, kdo je ochoten naslouchat.