.
   
neděle 7. prosince
svátek slaví Ambrož, Benjamín , zítra Květoslava, Květomila
 
 VÍCE INFORMACÍ: 29312
Orgonitová soška z přírodního písku - mystická liška Kicune
Orgonitová soška z přírodního písku ručně malovaná akrylovými barvami.
Rozměry: 90 × 35 × 70 mm (šířka × výška × hloubka)
Minimální dosah působení 25 m.
Hmotnost: 180 g včetně obalu.
165.00 Kč
ks
nyní nemáme skladem
dodací doba 14 dní
Uvedené ceny jsou včetně DPH (nejsme plátci DPH).
 

Kicune – symbol moudrosti a magie v japonské mytologii

Kicune je tradiční postava japonské mytologie, toto slovo znamená v japonštině „liška“. Příběhy jej popisují jako inteligentního tvora s magickými schopnostmi, které se zvyšují s věkem a zkušenostmi. Mezi jeho schopnostmi vyniká především transformace do lidské podoby, ve které obvykle lidi ošálí, ale některé příběhy jej popisují i jako věrného ochránce, přítele, milence a manželku. V lidské podobě mají jeden hmotný ocas, a podle toho jakou mají moc, tak tolik mají nehmotných, průsvitných ocasů.

O liškách se traduje, že jsou obdařeny vyšším rozumem, dlouhým životem a kouzelnými schopnostmi. Bývají řazeny mezi jókai či duchovní bytosti, a samotné slovo kicune se často překládá do jiných jazyků jako liščí duch. To ovšem neznamená, že by kicune byli duchové, ani že by byli od základu odlišní od běžných lišek. Slovo duch je použito, aby odráželo skutečnost, že kicune nabývají nadpřirozených schopností.

Existují dvě základní skupiny. Zenko - dobré lišky, ty jsou laskavé, božské lišky spojované s božstvem Inari. Proto bývají někdy nazývány též Inariho lišky. Na druhé straně divoké lišky, ty bývají zlomyslné a lstivé. Místní tradice zahrnují ještě další druhy, například ninko je neviditelný liščí duch, kterého může člověk spatřit jen pokud jej ninko ovládne. Jiné tradice rozdělují kicune do třinácti skupin podle nadpřirozených schopností, které ovládají.

Kicune se také vyznačují tím, že mohou mít až devět ocasů. Obecně platí, že více ocasů značí starší a mocnější lišku; podle některých příběhů dorůstají až když liška dosáhne věku 1000 let. Nejčastěji se v příbězích objevují kicune s jedním, pěti, sedmi a devíti ocasy. Když liška získá devátý ocas, její srst se zbarví bíle nebo zlatě. Tyto takzvané kjúbi no kicune (devítiocasá liška) pak získávají schopnost vidět a slyšet cokoli, co se děje kdekoli na světě. Také jim bývá přisuzována neomezená moudrost (omniscience).

Kicune na sebe mohou brát lidskou podobu, což je dovednost, kterou získávají v určitém věku – obvykle se uvádí 100 nebo 50 let. Přeměna vyžaduje, aby si liška zakryla hlavu rákosem, velkým listem nebo lebkou. Kicune na sebe obvykle berou podobu krásných žen, mladých dívek nebo starších mužů. Výsledná podoba není omezována ani věkem ani pohlavím lišky, a dokonce na sebe mohou vzít podobu konkrétního člověka. Obzvláště proslulá jsou zosobnění krásných žen. Ve středověkém Japonsku se dokonce věřilo, že kterákoli žena, kterou potkáte samotnou venku, obzvláště za soumraku nebo v noci, může být kicune.

Co je to orgonit

Léčivý orgonit je překrásná a především užitečná dekorace. Nejen že Vám vyčistí a zharmonizuje prostředí a odstraní škodlivé geopatogenní zóny ve svém dosahu, ale také vyzařuje celé spektrum léčivých energií s vysokými vibracemi, které vás budou neustále léčit a hýčkat.

Orgonit je mocný harmonizátor energií, který ve svém okolí čistí a vyrovnává energetické pole. Dokáže eliminovat negativní vlivy geopatogenních zón ve svém dosahu, čímž vytváří harmonické a zdraví podporující prostředí.

Vyzařuje široké spektrum jemných, léčivých energií s vysokými vibracemi, které pozitivně působí na vaše tělo i mysl. Neustále vás obklopuje blahodárnou energií, která podporuje vitalitu, regeneraci a vnitřní pohodu.

Orgonit je také výjimečný pomocník při úpravě vody a potravin. Během 15 až 20 minut dokáže harmonizovat až dva litry vody, čímž ji energeticky obohacuje a navrací jí přirozenou strukturu. Stejně tak můžete upravovat i jiné nápoje či potraviny – stačí orgonit umístit do lednice nebo ke skladovaným surovinám. Skvěle se hodí také k bylinkám, čajům a dokonce i k lékům, kde pomáhá snižovat vedlejší účinky a zvyšovat jejich léčivé působení.

Orgonit je tedy nejen krásným, ale i praktickým doplňkem, který přináší harmonii a rovnováhu do vašeho života.

Orgonit tvoří polyesterová pryskyřice, kovové špony, přírodní křišťály a speciální léčivý energetický symbol. Barevné orgonity probarvujeme glitry. Některé výrobky malujeme akrylovými barvami a zdobíme patinou, která jim dodává krásný magický vzhled, nový rozměr.

Léčivý energetický magický symbol velmi významně rozšiřuje léčivé schopnosti orgonitu.
- léčí negativní energie tím, že je transformuje na příjemné pozitivní
- velice účinně odstraňují geopatogenní zóny všech typů
- vyzařují léčivé energie v širokém spektru frekvencí (vibrací), čímž pomáhá odstraňovat základní příčiny nemocí
- zvyšují duchovní úroveň lidí, jejich vibrace a kvalitu vědomí
- doplňují životní energie
- harmonizují energie ve svém okolí
- velice pozitivně působí na přírodu, zvláště zvířátka je mají v oblibě

 
Záložky: orgonity, přírodní z písku, sošky orgonitové
Sedm orgonitových krystalů

Daleko za mlžnými vrcholky hor a hlubokými lesy, kde proudily řeky naplněné stříbrným světlem měsíce, ležela posvátná Země Harmonie. Vládla jí Matka Příroda, která bděla nad rovnováhou sil a prouděním životní energie. Kdysi dávno byla tato země plná zdraví a radosti, ale jednoho dne se její síla začala vytrácet. Lidé onemocněli, rostliny vadly a zvířata ztrácela svou radost.

Matka Příroda věděla, že příčinou je porušený tok energií ve světě – čakry Země byly znečištěné temnou energií. Jediným způsobem, jak je očistit, bylo znovu probudit sedm dávných orgonitových krystalů, z nichž každý odpovídal jedné čakře.

Oslovila proto statečnou dívku jménem Laya, která měla čisté srdce a hluboké spojení s přírodními silami. „Musíš najít sedm orgonitových krystalů“, pravila Matka Příroda. „Pouze jejich spojením navrátíš světu rovnováhu. Každý krystal patří jedné čakře a skrývá se na tajném místě. Nebude to snadná cesta, ale věřím, že jsi ta pravá.“

Laya se vydala na cestu, vedena světlem hvězd a zpěvem vánku.

První orgonit, krvavě červený jako žár ohně, se skrýval hluboko v Jeskyni Země. Vchod do jeskyně byl ukryt mezi obrovskými balvany, pokrytými prastarými runami, které vyzařovaly slabou rudou záři. Laya se prodírala úzkými chodbami, kde na stěnách plály žilky krystalů jako tlukot žhavého srdce planety. S každým krokem cítila, jak se země pod jejími nohami chvěje, jako by ji sama matka Země zkoumala.

Náhle se před ní otevřela velká dvorana, jejíž strop byl tak vysoký, že mizel ve tmě. Uprostřed síně stál obří kamenný strážce, jehož tělo bylo tvořeno balvany a rudými minerály, které vypadaly jako žhavé uhlíky. Když Laya vstoupila, země se otřásla a z kamenného obra se zvedl mohutný prach.
„Kdo ruší můj klid?“ zaburácel hlasem, který připomínal hřmění horské bouře. Laya se nezalekla. Přestože její srdce bilo zběsile, zhluboka se nadechla a odpověděla pevným hlasem: „Hledám krystal, abych uzdravila svět.“

Strážce na ni upřeně pohlédl svýma očima, v nichž plály rudé žilky jako roztavené zlato. Chvíli bylo ticho, naplněné jen duněním podzemních sil. Pak se jeho mohutné rty pohnuly a hlasem starým jako samotná země pronesl: „Dokážeš stát pevně jako skála? Ukaž mi svou sílu!“

Laya chvíli nerozuměla. Neměla s ním bojovat, neměla prokázat svou odvahu v boji? Ale pak si uvědomila, že síla, kterou po ní strážce žádá, není síla paží, ale síla ducha. Zavřela oči a soustředila se na svůj dech. Představila si, jak z jejího těla vyrůstají hluboké kořeny, které se proplétají se zemí. Cítila, jak se její energie spojuje se samotným srdcem planety, jak se stává neochvějnou, nezdolnou, stejně jako skály kolem ní.

Dunění ustalo. Když otevřela oči, viděla, že strážce pokývl hlavou s uznáním. Jeho obří tělo se začalo pomalu rozpadat, až se proměnilo v hromadu balvanů. Mezi nimi zářil rudý orgonit, pulzující energií živlů. Laya k němu přistoupila, sebrala ho do dlaní a pocítila, jak skrze ni proudí síla. Byla to síla kořenové čakry – síla stability, odvahy a spojení se Zemí. Nyní měla první kámen. Ale cesta byla teprve na začátku…

Oranžový krystal ležel na dně posvátného jezera, jehož hladina odrážela stříbrné světlo měsíce jako rozbité zrcadlo. Laya stála na břehu a sledovala, jak se pod hladinou mihotají vodní víly, jejich průzračná těla tančila mezi lekníny a vodními travinami.

„Tento kámen patří těm, kdo se nebojí proudu života“, švitořily víly, jejich hlasy zněly jako šumění vln a šepot vodopádů.

Laya si uvědomila, že víly nechrání krystal tak, jak ho chránil strážce v jeskyni. Nechystaly se ji zastavit silou, ale zkoušely její schopnost plynout s životem, přijmout změnu, nechat se unášet osudem bez strachu.

Bez zaváhání se ponořila do vody. Nejprve ji ovanul chlad, ale brzy pocítila, jak se její tělo přizpůsobuje, jak voda objímá její kůži jako hedvábí. Začala plavat směrem k hlubině, ale proud byl silný a táhl ji opačným směrem. Zpanikařila. Zabořila prsty do dna, snažila se bojovat, ale čím víc se bránila, tím víc ji voda tlačila zpět. Proudy se kolem ní točily v chaotických spirálách, vířily písek a skryté vodní rostliny se jí omotávaly kolem kotníků jako jemné prsty.

Musím přestat bojovat… došlo jí. Zavřela oči a zpomalila dech. Místo odporu se rozhodla důvěřovat vodě. Uvolnila svaly a nechala se nést proudem, jako list unášený řekou. Voda ji přijala. Proud ji jemně obtočil jako tančící stuha, pohladil ji po tváři a vedl ji tam, kam potřebovala. S každým pohybem vnímala rytmus jezera, jeho klid i skrytou divokost. Přestala bojovat – a proud ji donesl přímo ke krystalu.

Na dně jezera, mezi měkkými polštáři vodních řas, ležel zářící oranžový orgonit, pulzující energií jako samotný život. Laya natáhla ruku a dotkla se ho. V tu chvíli se kolem ní rozlila vlna tepla – energie sakrální čakry, energie radosti, vášně a tvořivosti.

Vynořila se na hladinu s úsměvem. Víly se kolem ní roztočily v zářivém víru vodní magie a smály se, jejich hlasy zvonily jako kapky deště. „Už víš, jak se odevzdat proudu života. Teď jdi dál, Layu, tvá cesta pokračuje.“

Zlatý orgonit se ukrýval v poušti, kde v žáru slunce tančili ohniví duchové. Laya kráčela po rozpáleném písku, její stíny se protahovaly a vlnily jako živé bytosti. Vzduch kolem se tetelil horkem a slunce na obloze zářilo jako zlatý kotouč, bez milosti spalující krajinu. Když došla na vrchol jedné z dun, spatřila před sebou kruh plamenů, který pulzoval jako srdce samotné pouště.

Najednou se ze žáru vynořily ohnivé bytosti, jejich těla se kroutila jako plameny ve větru. Měly zářící oči a dlouhé štíhlé ruce, které se pohybovaly s ladností šlehajících ohnivých jazyků. „Tento krystal je darem těm, kdo se nebojí vlastní síly!“ zahřměly jejich hlasy jako burácení plamenů.

Laya se přiblížila k ohnivému kruhu, ale žár byl nesnesitelný. Vzduch vibroval, jako by sama země hořela, a její kůže se začala rosit potem. Strach ji ochromil. Pokud vstoupí do ohně, pohltí ji? Nebo je to jen zkouška?

V tu chvíli si uvědomila pravdu: Oheň je ničivý jen pro ty, kdo se ho bojí. Ale ti, kdo ho přijmou, v něm najdou sílu. Zavřela oči a soustředila se na svůj vnitřní žár – na odvahu, vášeň a sílu, která v ní planula stejně jako tyto plameny. Jsem jako oheň, pomyslela si. Nezničitelná, nezkrotná. Když otevřela oči, vykročila vpřed. Plameny ji obklopily, ale necítila bolest. Místo toho jí tělem procházela čistá energie, pulzující a silná, jako slunce v jejím nitru. Prošla kruhem nepoškozená.

Před ní na kamenném podstavci ležel zlatý orgonit, zářící jako tekuté sluneční světlo. Jakmile ho vzala do dlaní, prošel jejím tělem záblesk moci – síla třetí čakry, síla vůle, sebevědomí a odhodlání. Ohniví duchové kolem ní poklekli. „Dokázala jsi to“, řekli s úctou. „Teď ho vezmi. Patří ti.“ Zlatý orgonit se rozzářil ještě víc a přijal Layu jako svou paní.

Laya vstoupila do prastarého lesa, kde byl vzduch naplněný vůní květin a pryskyřice. Vysoké stromy se tyčily k nebi jako věkovití strážci a jejich větve tvořily zelený klenutý chrám. Vše kolem ní pulzovalo životem – šum listí, šepot větru, měkké kroky skrytých bytostí v podrostu.

Když se přiblížila ke křišťálovému jezírku, stádo jelenů a hejno pestrobarevných ptáků ji obklopila, ale ne s hrozbou – spíš jako zkouška. Z jejich očí čišela starobylá moudrost. „Abychom ti mohli svěřit tento krystal, musíš prokázat lásku a soucit“, zazněl hlas lesa, šeptaný tisíci listy.

Laya se rozhlédla, netušila, jakou zkoušku před ní les postaví. Pak zaslechla slabé pípnutí. Pod rozložitým kořenem ležel drobounký ptáček, jehož křídlo bylo pokřivené a bezvládné. Třásl se bolestí a jeho oči byly zastřené strachem. Laya k němu pomalu poklekla. Cítila jeho bolest i strach, ale v jejím srdci se rozhostil klid a něha. Opatrně ho vzala do dlaní a její teplo procházelo jeho křehkým tělem.

„Neboj se, pomůžu ti“, zašeptala. Zavřela oči a soustředila se na zelenou energii svého srdce. Její dech se zklidnil, její mysl se spojila s pulzující energií lesa. S něhou a soucitem začala jemně narovnávat jeho křídlo a omývala ho vodou z jezírka. Ptáček se přestal třást. V jeho očích se objevilo porozumění a důvěra. A pak – jako zázrakem – rozevřel křídla a vznesl se do vzduchu, jeho zpěv naplnil celou mýtinu.

V tu chvíli se les probudil. Jeleni zvedli hlavy, ptáci vzlétli k obloze a stromy zašuměly radostí. Z mechu uprostřed paloučku se rozzářilo zelené světlo a pomalu se z něj vynořil smaragdový orgonit – čistý a jiskřivý jako samotné srdce lesa.

Laya se usmála a s pokorou si krystal vzala. Cítila, jak jí srdcem prochází vlna tepla – energie lásky, harmonie a spojení se vším živým. Les ji přijal. A ona věděla, že srdeční čakra v ní září stejně jasně jako smaragd v jejích rukou.

Laya stoupala do výšin hor, kde se vzduch stával chladnějším a vítr hvízdal mezi skalami jako šeptající duchové dávných poutníků. Cesta vedla po úzkých kamenných stezkách, které se vinuly podél strmých útesů, a každý krok vyžadoval odvahu a soustředění. Když konečně dorazila na vrchol, před ní se rozprostřel chrám, vystavěný z bílého mramoru, jemně se třpytícího ve slunečním světle. Větrné sloupy, tenké jako pírko, se tyčily k nebi, a vítr šuměl mezi nimi jako neviditelná melodie.

Uprostřed nádvoří stál starý mudrc – jeho šaty vlály ve větru jako vlny na moři, a jeho oči byly hluboké jako nekonečné nebe. „Tento kámen patří těm, kdo se nebojí říkat pravdu“, pronesl jeho hlas, jemný jako vánek, a přesto nesoucí váhu celé věčnosti. Laya se zarazila.

Vzpomněla si na chvíle, kdy její hlas zůstal uvězněný v hrdle strachu. Na slova, která nikdy neřekla. Na pravdy, které si nechala jen pro sebe, protože se bála, že jí nikdo nebude naslouchat. Podívala se mudrci do očí. „Hledám sedm krystalů, abych uzdravila svět“, pronesla nahlas.

Vítr zesílil, proháněl se mezi sloupy, jako by se smál. „To je tvé poslání, ale jaká je tvá pravda?“

Laya zavřela oči. Cítila váhu všech nevyslovených slov. A pak – s odvahou, která se rodila v jejím nitru – pozvedla hlas. „Nebojím se už říkat, co cítím! Nebojím se být slyšena! Nebojím se své pravdy!“ Její hlas se odrazil od mramorových stěn, sílil a stoupal výš a výš, až se stal součástí větru samotného.

Náhle se všechno ztišilo. Hory se ponořily do hlubokého klidu, vítr ustal v pohybu a svět se na okamžik zdál být v dokonalé harmonii. A pak – z nebe spadl azurový krystal. Jemně se snesl do jejích dlaní a rozpustil poslední stín pochybností v jejím srdci. Laya cítila, jak se její hlas stává součástí světla, jak její pravda proudí volně jako řeka odvahy.

Mudrc se usmál a vítr opět začal tančit mezi sloupy. „Teď víš, že tvůj hlas je dar. Nezapomeň ho používat.“

Laya vstoupila do Jeskyně Zrcadel a její dech se zatajil. Po stěnách se rozprostíraly stovky zrcadel, z nichž každé odráželo jinou verzi její vlastní tváře. Některé se smály, jiné plakaly, některé vypadaly unaveně a jiné zase zářily radostí. Byla to ona… a přesto nebyla.

„Aby sis mě zasloužila, musíš vidět pravdu za iluzí,“ ozvalo se šeptem. Hlas byl všude, odrážel se mezi zrcadly, splýval s jejím vlastním myšlením, šeptal jí do duše.

Laya se rozhlédla. Který z těch odrazů byla skutečně ona? Udělala krok vpřed a zrcadla kolem ní se zvlnila jako hladina jezera. V jednom z nich se viděla jako malé dítě, se smíchem na rtech. V jiném byla stará žena se zkušenostmi vepsanými do vrásek. Další ukazovalo Layu smutnou a osamělou, zatímco v dalším se zdála být silná a nezlomná jako hora.

„Která jsem já?“ zašeptala. Zrcadla kolem ní se roztřásla. Některá praskla jako křehký led, jiná se rozplynula v mlze. Laya zavřela oči a ponořila se do svého nitra. Nejsem jen jednou verzí sebe sama. Jsem vším, čím jsem kdy byla – a vším, čím ještě mohu být. S tímto poznáním otevřela oči.

Uprostřed jeskyně zůstalo jediné zrcadlo. Nebyl v něm žádný pokřivený obraz, žádná iluze. Jen ona – taková, jaká skutečně byla. Odraz se jemně usmál a natáhl k ní ruku. V jeho dlani zářil indigový krystal, pulzující energií hlubokého porozumění. Laya k němu vztáhla ruku a jakmile se krystalu dotkla, zrcadlo se rozplynulo ve světle.

Jeskyně potemněla, zrcadla zmizela – zbyla jen ona a její nově získaná moudrost. Držela krystal pevně v rukou a cítila, jak se její mysl otevírá jako noční obloha plná hvězd.

Laya stoupala výš a výš, až tam, kde vzduch byl řídký a nebe se zdálo na dosah ruky. Každý krok ji vyčerpával, ale její srdce bylo naplněné odhodláním. Cítila, jak ji její cesta proměnila – už nebyla tou dívkou, která se bála neznámého.

Když konečně stanula na samém vrcholku hory, svět se zdál jiný. Nebe bylo temné jako hlubiny vesmíru, ale poseté tisíci hvězdami, které zářily jako oči samotného stvoření. V tom okamžiku pocítila, že není sama.

Duchové světla se zjevili z éteru – beztvaré bytosti stvořené z čisté energie. Jiskřili jako záblesky komet a jejich hlasy se nesly tichem: „Jsi připravena přijmout poslední dar? Jsi připravena splynout s celkem?“

Laya zavřela oči. Její mysl se rozprostřela do nekonečna. Přestala vnímat své tělo, čas i prostor. Byla vše a zároveň nic. Její bytí bylo jako jemný vánek na povrchu oceánu, který nikdy nekončí. Náhle pocítila záplavu energie, která proudila jejím tělem jako řeka tekoucí do moře. Všechny její obavy se rozplynuly, všechny otázky byly zodpovězeny. Byla součástí vesmíru, součástí velkého tance života.

Otevřela oči a spatřila ho. Poslední krystal. Bílý jako světlo prvního úsvitu, zářící jako samotná božská podstata. Vznášel se před ní, lehký jako pírko, a přesto naplněný nekonečnou mocí. Natáhla ruku a jemně jej uchopila. V tom okamžiku všech sedm orgonitů, které shromáždila, vzplálo oslnivým světlem. Jejich barvy se slévaly v duhový proud, který stoupal k nebesům a zároveň proudil dolů k zemi.

Nebe i země se spojily v jediném okamžiku dokonalé harmonie. Laya pochopila. Sedm orgonitů nebylo jen kameny – byly klíčem k uzdravení světa. Byly bránou k nekonečnému vědění, k jednotě mezi tělem, myslí a duší. S úsměvem a pokorou sklonila hlavu. Byla připravena.

Laya se vrátila na posvátné místo – mýtinu ukrytou v srdci prastarého lesa, kde se nebe dotýkalo země a čas přestával existovat. Všude kolem šuměly staleté stromy, jejichž větve se skláněly, jako by tiše naslouchaly. Vzduch byl nabitý magií.

Uprostřed mýtiny čekala Matka Příroda – krásná bytost s očima hlubokýma jako oceán, s vlasy spletenými z vinoucích se lián a šatay utkanými z mlhy a slunečního svitu. Její přítomnost byla jako dotek jara, teplá a konejšivá, a přesto naplněná nesmírnou silou.

„Jsi připravena, dítě Země?“

Laya přikývla a položila sedm orgonitových krystalů do kruhu, každý na své místo odpovídající čakrám světa. Červený, oranžový, zlatý, zelený, modrý, indigový a konečně bílý. S jejich umístěním se země jemně zachvěla a v korunách stromů zašumělo cosi starobylého, jako kdyby sama příroda zadržela dech.

Laya natáhla ruce a nakreslila ve vzduchu pentagram z čistého světla. Paprsky energie se propojily a vytvořily dokonalý obrazec, jehož čáry zářily jako plameny hvězd.

Jakmile položila poslední kámen, země se roztřásla mocnou silou. Kořeny stromů se propletly pod zemí a vytvořily živou síť, propojující celý svět. Obloha se rozzářila, mraky se rozestoupily a hvězdy zazářily jasněji než kdy předtím. Vítr se ztišil, jako by naslouchal, a voda v jezírkách začala zpívat tichou píseň.

Z krystalů vyšlehl proud světla – sedm barevných paprsků, které se spojily ve spirálu a vystoupaly k nebi. Matka Příroda vztáhla ruce a její hlas zazněl jako šepot tisíce listů: „Probuď se, pradávná sílo. Uzdrav svět. Ať je harmonie obnovena.“

A tehdy se to stalo. Energie orgonitů se rozproudila do všech koutů světa. Země se napila životní silou, řeky se pročistily, vzduch se naplnil svěžestí. Lidé, kteří cítili smutek a bolest, náhle ucítili klid a teplo v srdci. Každá bytost, od nejmenšího broučka po nejvyššího jelena, poznala, že se něco změnilo – že svět znovu dýchá.

Laya cítila, jak se její tělo naplňuje světlem, její duše se spojila s rytmem vesmíru. Už nebyla jen dívkou – stala se strážkyní rovnováhy, nositelkou světla a ochránkyní života.

A zatímco se pentagram pomalu rozplýval ve vzduchu jako prach hvězd, Matka Příroda se usmála. „Dnes jsi nejen uzdravila svět, ale i sebe. A tak je kruh dokončen.“

Lidé se uzdravili, řeky opět zurčely, květiny rozkvetly a zvířata pookřála. Rovnováha byla obnovena. A tak Laya, nositelka orgonitové magie, věděla, že její poslání bylo splněno. Ale někde hluboko v jejím srdci cítila, že příběh nikdy nekončí – protože harmonie je dar, který je třeba neustále chránit.

HLEDEJ

text v článcích zboží v obchodě

PŘIHLÁŠENÍ

REGISTRACE

Zde se můžete zaregistrovat.
© 2008-2025 Milan Vojtíšek    E-mail: lastura@lastura.cz