.
   
neděle 7. prosince
svátek slaví Ambrož, Benjamín , zítra Květoslava, Květomila
 
 VÍCE INFORMACÍ: 27479
Zelený muž - Dubový a Cesmínový král
Obsahuje několik křišťálů a léčivý energetický symbol.
Orgonit je probarvený glitry. Povrch je opatřen patinou.
Orgonit lze zavěsit na stěnu.
Hmotnost: 100 g včetně obalu.
219.00 Kč
ks
nyní nemáme skladem
dodací doba 14 dní
Uvedené ceny jsou včetně DPH (nejsme plátci DPH).
 
Zelený muž – ochránce stromů

Kdysi dávno, když byl svět ještě mladý a lesy nekonečné, procházel se krajinou tajemný ochránce stromů – Zelený muž. Jeho tvář byla jako listí v jarním vánku, jeho dech voněl po pryskyřici a jeho kroky probouzely semena skrytá v půdě. Mluvil jazykem větru, rozuměl šeptání pramenů a znal tajemství každého stromu.

Mezi všemi stromy měl dva své oblíbence – dub a cedr. Byli to králové lesa, každý jiný a přesto oba důležití. Dub byl silný, mocný a pevný. Jeho kořeny sahaly hluboko do země a jeho větve se natahovaly k nebi jako paže bojovníka. Byl králem letního slunce, ochráncem hrdinů a symbolem moudrosti, trpělivosti a síly.

Cedr byl jiný. Tajemný a voňavý, s jemnými jehličkami a dřevem, které vydávalo prastarou vůni. Rostl vysoko v horách, kde se dotýkal nebes, a jeho kmen byl naplněn léčivou silou. Cedr byl králem zimy, spojencem větru a duchem věčnosti, symbolem klidu, očisty a duchovní síly.

Zelený muž učil lidi, jak si těchto dvou králů vážit. Od dubu se měli učit odvaze a síle, od cedru zase pokoji a moudrosti. Když přišly bouře, dub jim připomněl, že mají stát pevně jako jeho kmen. Když je sžírala únava a smutek, cedr jim dal vůni naděje a sílu pokračovat.

Dnes už Zeleného muže málokdo spatří, ale kdo naslouchá lesu, může ho stále slyšet v šeptání listí a v písni větru. Dub a cedr tu stále stojí, jako dva strážci starých tajemství. A kdokoliv se k nim přiblíží s respektem, může si odnést část jejich síly a moudrosti.

A tak se ptám vás, poutníci, kteří se touláte světem: Ke kterému králi lesa máte blíže? Ke statnému dubu, nebo k tajemnému cedru? Nebo snad k oběma stejně?

Co je to orgonit

V hlubokém tichu ateliéru, kde se zvolna mísí barvy, vůně pryskyřice a lesk kovových špon, se zrodí něco mimořádného. Základními ingrediencemi této kouzelné alchymie je pryskyřice, kovové špony a přírodní křišťály, z nichž každý nese svou vlastní energii a příběh. Tyto elementy, s láskou a trpělivostí, se spojí v jedinečný orgonit – magický talisman, jenž spojuje sílu Země a nebes.

Každý orgonit je stvořen s úmyslem: čistit a harmonizovat svět kolem nás. Když tvoříte orgonit, není to jen o smíchání materiálů; je to rituál, ve kterém každý detail má svůj význam. Křišťál, symbol čistoty a uzdravení, se vkládá do středu, aby soustředil energii. Kovové špony, jako odrazy měnící se reality, rozpráší energii a vracejí ji zpět do harmonie. Pryskyřice je tmel, který spojuje vše do jednoho celku, jehož síla je v každé buňce. A když se do nich ještě přidá energetický symbol, stává se orgonit mostem mezi světem hmoty a světem neviditelných sil.

Tento proces, podobný alchymistické práci, je naplněn záměrem: přinést do našeho světa vyváženost a klid. Orgonit není jen umělecký předmět; je to živý artefakt, který ve svém nitru skrývá léčivé síly, jež se neustále vyzařují do svého okolí.

Jakmile je orgonit vytvořen, jeho magie začíná působit. Vytváří v prostoru harmonii, zbavuje nás negativních energií a vytváří ochranný štít proti škodlivým vlivům, jako jsou geopatogenní zóny, elektromagnetické záření či stres. Vyzařuje jemné, vysokovibrační energie, které nás neustále obklopují, podporují naši vitalitu, regeneraci a psychickou pohodu. Je to jako neviditelný přítel, který nás chrání a léčí, aniž bychom si toho byli vědomi.

A pak je tu i jeho schopnost pracovat s přírodními elementy. Stačí položit orgonit na sklenici vody a po několika minutách získá voda novou, vysoce harmonizovanou strukturu. Orgonit nejen čistí vodu, ale také harmonizuje potraviny, čaje a dokonce léky, čímž zvyšuje jejich účinnost a snižuje vedlejší účinky. Je to kouzelný prostředek pro každodenní péči o sebe i o přírodu kolem nás.

Každý orgonit je unikátní, každá jeho barevná kombinace, každý vzor a tvar mají svou symboliku. Někdy se leskne v duze barev, jindy je tajemně tmavý, jako by v sobě ukrýval celé vesmíry. Vždy však vyzařuje klidnou sílu, která nás spojuje s vesmírem, s přírodou a s naším vnitřním já.

A když se díváme na orgonit, můžeme cítit, jak pulzuje, jak v něm něco živého tiká, jak nás propojuje s hlubokými vrstvami existence. Můžeme si být jisti, že tento malý kousek vesmíru, který držíme v rukou, má moc proměnit náš svět, protože v sobě nese tajemství života samotného.

Orgonit, to není jen dekorace. Je to zázrak, který v sobě nese sílu lásky, harmonie a transformace. A v každém z těchto malých, krásně tvarovaných kamenů se ukrývá příběh o světě, který může být lepší, pokud jen nasloucháme a otevřeme se jeho léčivým vibracím.

 
Záložky: orgonity, pro pověšení na stěnu, Zelený muž

Použité barvy:  
Pohádka o léčivých orgonitech

Daleko za horami, hluboko v tajemném lese, který nebyl zakreslen na žádné mapě, se nacházelo království zvané Orgonie. Bylo to místo, kde proudila nejčistší energie vesmíru, a v jeho srdci se ukrývaly léčivé orgonity – kouzelné kameny, které měly moc léčit tělo i duši a odstraňovat temné síly.

V Orgonii vládl moudrý král Aetherion, který byl požehnán samotnými bohy. Jeho království chránili kouzelní tvorové – víly, andělé a starobylí mudrci, kteří porozuměli tajemství energie vesmíru. Orgonity byly hlavním pokladem tohoto království, neboť dokázaly očišťovat mysl od strachu, srdce od bolesti a chránit všechny bytosti před temnotou.

Jednoho dne se však začala vznášet nad Orgonii temná předpověď. Staré proroctví hovořilo o tom, že přijde stín, který se pokusí ukrást všechny orgonity a využít jejich moc ke zlu. Tento stín měl podobu temného mága Noxmorta, jenž se zrodil z černé magie a toužil po ovládnutí veškeré energie světa.

Král Aetherion svolal nejmocnější ochránce království – vílí královnu Selenu, archanděla Raphaela a moudrou druidku Arianu, aby společně našli způsob, jak ochránit orgonity před přicházející hrozbou.

Nedaleko od království, v malé vesnici na okraji lesa, žila dívka jménem Liliana. Od dětství cítila neviditelnou sílu, která ji vedla k hledání pravdy a harmonie. Jednoho dne se jí zjevil archanděl Raphael a řekl jí: „Liliano, jsi dítě Světla. Orgonie tě potřebuje, neboť pouze čisté srdce může zachránit léčivé orgonity před temnotou. Musíš se vydat na cestu a nalézt Posvátný krystal, který dokáže neutralizovat černou magii Noxmorta.“

Liliana s pokorou přijala svůj osud a vydala se na nebezpečnou výpravu.

Liliana se po dlouhé cestě dostala na okraj lesa, ze kterého vyzařovala podivná, ale přívětivá energie. Stromy zde byly mnohem vyšší než ve všech jiných lesích, které kdy viděla, a jejich listy zářily tlumeným, smaragdovým světlem. Vzduch byl naplněn jemnou vůní jasmínu a mezi větvemi proskakovaly světélkující bytosti – dévové, strážci lesa a moudří duchové přírody.

Jakmile Liliana vkročila mezi stromy, pocítila, jak se kolem ní prostor lehce vlní, téměř jako by se realita kroutila a měnila. Každých pár kroků se zdálo, že stezka mizí či se stáčí jiným směrem. Bylo to, jako by sama příroda testovala její odhodlání.

Začala se rozhlížet kolem sebe a vtom uslyšela drobné hlásky, švitořící jako vítr mezi listy. Otočila se a spatřila tři skřítky – každý měl jinou barvu vlasů a jiný záblesk magie v očích. Byli drobní, sotva po kolena, ale z jejich pohledu vyzařovala nesmírná moudrost.

„Kdo jsi, že se odvažuješ vstoupit do našeho posvátného lesa?“ zeptal se skřítek se šedými vlasy a fialovýma očima, jeho hlas zněl jako vzdálený šepot větru.

„Jsem Liliana a snažím se zachránit Orgonii před zkázou,“ odpověděla klidně.

Skřítci se mezi sebou podívali, a pak ten s ohnivě rudými vlasy přikývl. „Dokážeme cítit pravdu v tvých slovech. Ale jsi připravena čelit iluzím, které by tě mohly uvést na falešnou cestu?“

Liliana si nebyla jistá, co tím myslí, ale odhodlaně přikývla. Náhle se kolem ní svět začal otáčet. Stromy změnily tvar, nebe se rozsvítilo nepřirozenými barvami a Liliana najednou slyšela dávno zapomenuté hlasy – svého zesnulého otce, staré přátele, ba dokonce svůj vlastní hlas, který jí našeptával pochybnosti.

„Jsi si jistá, že tohle je tvůj pravý osud, Liliano?“ ozvalo se ze všech stran. „Co když jenom bloudíš falešnými sny? Co když nic z toho, co hledáš, neexistuje?“

Dívka srdcem cítila, že se jedná o past – že to, co vidí a slyší, není skutečné, ale jen klam vytvořený samotným lesem. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a soustředila se na svůj vnitřní klid. Najednou iluze zmizely. Les byl opět takový, jaký byl předtím. Skřítci na ni pohlíželi s úsměvem.

„Dokázala jsi projít zkouškou pravdy,“ řekl skřítek s modrými vlasy a natahoval k ní malou lesklou věc. „Přijmi tento stříbrný amulet, který tě ochrání před klamy nepřátel.“

Liliana si amulet vzala a hned jak se jej dotkla, pocítila jemné vlnění energie, které jí pročistilo mysl. „Jsi čistého srdce, Liliano, a nyní máš ochranu, která ti pomůže rozlišit světlo od temnoty. Předej tuto moudrost těm, kteří budou potřebovat pomoc.“

Poklonila se skřítkům a poděkovala jim z celého srdce. S novou silou a ochranou pokračovala dál na své cestě, vstříc dalším výzvám. A tak jí Les Moudrých Dévů dal první klíč k poznání pravé reality…

Po průchodu Lesem Moudrých Dévů se Liliana dostala k rozlehlému jezeru, jehož hladina se třpytila jako tekutý křišťál. Bylo to zvláštní místo – voda se jemně vlnila, přestože nefoukal žádný vítr, a nad hladinou se vznášely sněhově bílé mlžné závoje.

Liliana si pamatovala, co jí říkali skřítci: „Pouze ten, kdo se nebojí podívat do hlubin sebe sama, se zde setká s Vírovou Bohyní.“

Pomalu se přiblížila k okraji vody. Sotva se prsty dotkla chladivé hladiny, ozvalo se melodické zašeptání a voda začala kolem ní vířit. Najednou se před ní z mlhy objevila postava – nádherná vodní víla Nelevia. Její průsvitná křidélka zářila modrozeleným světlem a dlouhé perleťové vlasy jí splývaly až do vody.

„Vítej, poutnice,“ promluvila Nelevia zpěvným hlasem. „Tvá cesta tě přivedla k posvátnému jezeru, kde se duše očišťují a nacházejí pravou sílu.“

Liliana poklekla k vodě, fascinovaná jemnou, ale mocnou přítomností víly. „Prosím tě, bohyně vody, pomoz mi na mé cestě. Bojuji s temnotou, která se snaží pohltit Orgonii.“

Nelevia se usmála, ale v jejím pohledu byla hluboká moudrost. „Jsi statečná, ale tvůj duch je unavený. Cesta světla není snadná a temnota v tobě zanechala stopy pochybnosti. Musíš očistit svou vlastní energii, než se postavíš Noxmortovi.“

Víla natáhla ruku a ve vlnách se zformovalo zářivé stříbrné světlo. Liliana cítila, jak ji zahaluje jemná, uklidňující energie.

„Toto je pramen čisté energie,“ řekla Nelevia. 'Každá kapka této vody nese sílu průzračného vědomí. Pokud ji přijmeš, zbavíš se nejen fyzické únavy, ale i strachu a nerozhodnosti, které ti mohou svázat srdce ve chvíli, kdy budeš potřebovat odvahu nejvíc.“

Liliana přikývla, vzala pohár z lotosového květu, který jí víla nabídla, a napila se z něj. Okamžitě pocítila, jak se její tělo prohřívá láskyplnou silou, jako by na ni dopadaly jemné paprsky slunce, a zároveň jí mysl naplnil pocit hlubokého klidu a jasnosti.

„Pamatuj,“ řekla Nelevia, „pravá síla nepřichází z boje, ale z harmonie. Pokud budeš naslouchat svému srdci, najdeš odpovědi i v tom největším tichu.“

Liliana jí s úctou poděkovala a když pohlédla do vod jezera, poprvé skutečně uviděla sama sebe – ne jako obyčejnou dívku, ale jako posla světla, kterým se měla stát. A tak jí Jezero Vírové Bohyně dalo druhý klíč k překonání temnoty…

S pramenem čisté energie proudícím v jejím nitru se Liliana vydala na svou nejtěžší zkoušku – výstup na Horu Ohnivého Strážce. Byla to nejvyšší hora v celém magickém světě a podle legend byla střežena silami, které neodpouštěly slabost ani strach.

Jakmile dosáhla paty hory, spatřila rozlehlé pláně pokryté sopečnou horninou a proudy lávy, které se táhly jako světélkující žíly žhnoucí pod zemí. Vzduch byl horký a těžký, a z dálky doléhaly podivné zvuky – šeptání, nářek a temný smích. Liliana věděla, že tato zkouška nebude jen fyzická, ale především duchovní.

Jakmile udělala první krok na vyprahlé stezce nahoru, vzduch kolem ní zhoustl a světlo začalo slábnout. Ze stínů se náhle začaly vynořovat pokroucené, temné postavy, jejichž oči žhnuly rudým ohněm. Byli to démoni stínu, sluhové temného mága Noxmorta.

„Tady končí tvá cesta, děvče.“ zasyčel jeden z nich hlubokým hlasem. „Nesnaž se bojovat. Světlo nemůže zvítězit nad temnotou.“

Liliana ucítila vlnu pochybností – byl to mocný jed, který démoni šířili, aby oslabili její víru. Hlasy v její hlavě jí našeptávaly: Možná opravdu nemáš dost síly. Možná je to všechno marné…

Ale pak si vzpomněla na Les Moudrých Dévů a svůj amulet chránící ji před klamy. Pevně jej sevřela v dlani a hlasitě pronesla: „Temnota nemůže pohltit světlo, pokud ho chrání čisté srdce!“

V tu chvíli se její amulet rozzářil a démoni zakřičeli, zasáhnuti září duchovní pravdy. Ale stále jich bylo mnoho. Liliana potřebovala více než jen ochranu – potřebovala zbraň čistého světla.

Už jen několik kroků od vrcholu hory spatřila Ohnivého Strážce – byl to velkolepý tvor, připomínající ohnivého fénixe, s duhovými křídly a očima plnými pradávné moudrosti.

„Liliano, prošla jsi zkouškou pravdy a odvahy,“ promluvil Strážce hlasem, který zněl jako praskající plameny. „Ale nyní čelíš největší výzvě – naučit se ovládat samotný oheň světla.“ Strážce rozevřel svá obří křídla a vydechl plamen zlatého světla, který klesl přímo před Lilianu. „Vezmi tento Plamen Božského Světla. Ale pamatuj – oheň je mocný, ale pokud není veden láskou, může zničit stejně jako zachránit.“

Liliana natáhla ruce a jemně uchopila živoucí plamen. Necítila bolest, pouze hluboké spojení s čistou energií stvoření. V ten okamžik se démoni kolem ní pokusili naposledy zaútočit. Ale Liliana se postavila proti nim, sevřela plamen a nechala jeho světlo explodovat do všech stran. Obrovská vlna čisté záře odrazila temné stíny zpět do nicoty, kde se rozplynuly jako mlha při prvních paprscích úsvitu.

Unavená, ale posílená novou silou, se Liliana podívala na Plamen Božského Světla ve své dlani. Nyní věděla, co musí udělat – spojit všechno, co se na své cestě naučila, a postavit se Noxmortovi nejen jako bojovník, ale jako strážkyně světla. S plamenem v srdci a vírou v duši se vydala zpět do království Orgonie. Byla připravena na poslední bitvu…

Liliana putovala dál, až se ocitla před majestátním Chrámem Kosmické Pravdy, který stál na vrcholu posvátné hory uprostřed hvězdného nebe. Nebyl postaven z kamene jako jiné chrámy, ale jako by byl vytvořen z čisté energie – jeho stěny se jemně třpytily a pulzovaly v rytmu celého vesmíru.

Když vstoupila dovnitř, prostor kolem ní se změnil. Nebyla to jen budova – byl to živý chrám, kde minulost, přítomnost i budoucnost splývaly v jedno. Na stěnách vířily obrazy galaxií, starodávných bohů a posvátných kruhů světla.

Uprostřed chrámu na podstavci z čirého krystalu spočíval Posvátný Krystal Kosmické Pravdy, kolem nějž se vznášely tisíce světelných symbolů, jakoby tvořily jakýsi vesmírný jazyk, který nikdo neznal, a přesto mu každý rozuměl srdcem.

Liliana cítila, jak se jí srdce prudce rozbušilo. Toto bylo naplněné proroctví. Toto byl poslední klíč, který jí měl pomoci čelit konečné temnotě. Pomalu přistoupila a natáhla ruce. Když se konečky jejích prstů dotkly Posvátného Krystalu, celé její tělo zaplavila vlna tepla a světla. Najednou neviděla jen chrám – viděla celý vesmír.

Slyšela zpěv andělů a cítila jemné doteky energií, které přicházely odkudsi z dimenzí za hranicemi poznání. Viděla pravou podstatu existence – lásku, harmonii, propojení všeho živého.

Uvědomila si, že temnota, kterou se chystala porazit, nebyla jen vnější silou. Byla to součást rovnováhy, součást zkoušky, jak hluboce můžeme věřit v dobro i tehdy, když se vše zdá být ztracené.

„Já jsem světlo, já jsem láska, já jsem pravda.“ pronesla Liliana slova, která k ní přišla skrze Posvátný Krystal. Krystal se rozzářil ještě jasněji – a s ním i celé její srdce. Necítila už žádný strach, pouze naprostou jistotu svého poslání. Byla připravena čelit temnotě.

A tak se otočila, se září v očích a srdcem naplněném odhodláním se vydala zpět. Každý krok jí rezonoval v tichu cesty, jako by věděla, že tohle je okamžik, na který čekala celý svůj život. Vydala se vstříc poslední bitvě proti Noxmortovi, s každým dechem cítíc sílu, která se ukrývala v jejím srdci. Byla dítětem světla. Byla nositelkou pravdy. Byla tou, kdo měl změnit svět navždy.

Po dlouhé cestě, která ji vedla skrz lesy a hory, Liliana konečně dorazila zpět domů, do království Orgonie. Vzduch zde byl jiný, čistší, jako by každý nádech naplňoval její tělo novou silou. Ale místo klidu, který očekávala, ji čekala temnota. Temný mág Noxmort, skrytý ve stínech svého hradu, už připravoval svou poslední zbraň – samotnou podstatu strachu, která měla zničit vše, co Liliana milovala.

Když Liliana zvedla Posvátný Krystal k obloze, celý svět na okamžik ztuhl, jako by dech přírody zastavil čas. Temné mračno, jež pohlcovalo Orgonii, začalo zuřivě vířit a kroužit kolem ní, jako by se zoufale pokoušelo zablokovat světlo, které se chystala uvolnit.

Noxmort, obklopen svou armádou stínů, zavrčel vztekem. „Ty hloupé dítě světla! Mě nemůžeš mě zastavit! Temnota je věčná, je v každém srdci, je součástí bytí!“

Ale Liliana se nebála. Cítila v sobě Plamen Božského Světla, sílu Jezera Vírové Bohyně, moudrost Lesa Dévů a vedení Chrámu Kosmické Pravdy. Byla připravena. Zhluboka se nadechla a pronesla prastaré zaklínadlo, které jí bylo předáno samotným Vesmírem:

„Světlo lásky, světlo pravdy, nechť temnota ustoupí!“

Posvátný Krystal v jejích rukách vybuchl oslnivou září. Paprsek čirého, božského světla prorazil temnotu jako meč z hvězdného plamene. Nejprve pokryl celou Orgonii, pak začal pronikat přímo do srdce Noxmorta.

Temný mág vykřikl v agonii, jeho temná magie se začala hroutit sama do sebe. Jeho tělo, tvořené černou mlhou a stínem, se rozpadalo, kouzla se tříštila, jako by to byly skleněné střepy.

„Ne! To není možné!“ zakřičel, když cítil, jak se jeho bytí rozpadá. Liliana v jeho očích zahlédla nejen vztek, ale i strach – strach z pravdy, které se po staletí vyhýbal.

Nakonec, s posledním vzdechem temnoty, se Noxmortova duše rozplynula v kosmickém prachu a byla navždy vyhoštěna do Říše Zapomnění, kde jeho temnota už nikdy nemohla získat podobu vědomí.

Jakmile Noxmort zmizel, nebe se znovu rozjasnilo. Sluneční paprsky pronikly mraky a zalily Orgonii svou zlatou září. Víly, andělé a mudrci se přestali bránit – temnotě už nebylo třeba vzdorovat, protože byla pryč.

Orgonity, které byly oslabené a vyčerpané staletými boji s temnotou, nyní začaly znovu pulsovat svou léčivou energií. Jako proudy křišťálového světla se jejich síla rozlila po celém světě a znovu začala léčit srdce i duše všech bytostí.

Lidé, kteří byli pod vlivem strachu a negativních energií, najednou pocítili klid, lásku a mír. Dévové v lesích tančili, víly zpívaly své kouzelné melodie a andělé pozvedali ruce k nebi na znamení vítězství. Liliana sklonila hlavu, pocítila hluboký vděk – nejen za vítězství, ale za poznání, že světlo může vždy znovu zvítězit, pokud v něj věříme.

Král Aetherion přišel k Lilianě a s úctou poklekl. „Jsi skutečným poslem Světla. Díky tobě se Orgonie znovu stala místem harmonie a čisté energie.“ Liliana byla korunována Strážkyní Orgonitů a po zbytek svého života pomáhala šířit světlo a rovnováhu mezi světy. Král Aetherion ji poctil tím, že jí svěřil tajné učení o síle energie a léčivé magie.

A tak Orgonie nezmizela. Nevyhasla jako dávný sen, nepropadla se do zapomnění historie. Zůstala zde, neviditelná pro oči těch, kteří zapomněli, ale zářivá pro ty, kdo vnímá svět očima své duše.

Kde se nyní nachází? Není již obyčejným královstvím spoutaným prostorem a časem. Je v každém místě, kde proudí čistá energie, kde lidé věří v harmonii, kde jsou léčivé kameny kladeny s láskou, kde hudba andělů tiše zpívá ve větru, kde víly šeptají stromům prastaré písně.

Říká se, že pokud otevřeš své srdce, uvolníš svou mysl a dovolíš si naslouchat tichému volání světla, možná i ty uslyšíš šepot Orgonie. Možná jednou, když ve svých rukou sevřeš zářící orgonitový krystal, pocítíš pradávnou energii Liliany a všech, kdo bojovali za zachování rovnováhy mezi světlem a temnotou.

Možná právě v té chvíli pochopíš... Světlo nikdy nezmizelo – jen čekalo, až ho znovu najdeme v sobě. A tak příběh nekončí... protože každý, kdo se rozhodne kráčet cestou světla, píše jeho další kapitolu. Možná i ty jsi dalším Strážcem Orgonie? Konec… nebo nový začátek?

HLEDEJ

text v článcích zboží v obchodě

PŘIHLÁŠENÍ

REGISTRACE

Zde se můžete zaregistrovat.
© 2008-2025 Milan Vojtíšek    E-mail: lastura@lastura.cz