Kicune je tradiční postava japonské mytologie, toto slovo znamená v japonštině „liška“. Příběhy jej popisují jako inteligentního tvora s magickými schopnostmi, které se zvyšují s věkem a zkušenostmi. Mezi jeho schopnostmi vyniká především transformace do lidské podoby, ve které obvykle lidi ošálí, ale některé příběhy jej popisují i jako věrného ochránce, přítele, milence a manželku. V lidské podobě mají jeden hmotný ocas, a podle toho jakou mají moc, tak tolik mají nehmotných, průsvitných ocasů.

O liškách se traduje, že jsou obdařeny vyšším rozumem, dlouhým životem a kouzelnými schopnostmi. Bývají řazeny mezi jókai či duchovní bytosti, a samotné slovo kicune se často překládá do jiných jazyků jako liščí duch. To ovšem neznamená, že by kicune byli duchové, ani že by byli od základu odlišní od běžných lišek. Slovo duch je použito, aby odráželo skutečnost, že kicune nabývají nadpřirozených schopností.

Existují dvě základní skupiny. Zenko - dobré lišky, ty jsou laskavé, božské lišky spojované s božstvem Inari. Proto bývají někdy nazývány též Inariho lišky. Na druhé straně divoké lišky, ty bývají zlomyslné a lstivé. Místní tradice zahrnují ještě další druhy, například ninko je neviditelný liščí duch, kterého může člověk spatřit jen pokud jej ninko ovládne. Jiné tradice rozdělují kicune do třinácti skupin podle nadpřirozených schopností, které ovládají.

Kicune se také vyznačují tím, že mohou mít až devět ocasů. Obecně platí, že více ocasů značí starší a mocnější lišku; podle některých příběhů dorůstají až když liška dosáhne věku 1000 let. Nejčastěji se v příbězích objevují kicune s jedním, pěti, sedmi a devíti ocasy. Když liška získá devátý ocas, její srst se zbarví bíle nebo zlatě. Tyto takzvané kjúbi no kicune (devítiocasá liška) pak získávají schopnost vidět a slyšet cokoli, co se děje kdekoli na světě. Také jim bývá přisuzována neomezená moudrost (omniscience).

Kicune na sebe mohou brát lidskou podobu, což je dovednost, kterou získávají v určitém věku – obvykle se uvádí 100 nebo 50 let. Přeměna vyžaduje, aby si liška zakryla hlavu rákosem, velkým listem nebo lebkou. Kicune na sebe obvykle berou podobu krásných žen, mladých dívek nebo starších mužů. Výsledná podoba není omezována ani věkem ani pohlavím lišky, a dokonce na sebe mohou vzít podobu konkrétního člověka. Obzvláště proslulá jsou zosobnění krásných žen. Ve středověkém Japonsku se dokonce věřilo, že kterákoli žena, kterou potkáte samotnou venku, obzvláště za soumraku nebo v noci, může být kicune.

Představte si, že jste v prastarém chrámu, kde se sluneční paprsky jemně lámou na bílých, lesklých zdech. Zdá se, jako by světlo tančilo. A právě ten materiál, co tak krásně září, se jmenuje alabastr. Dnes si o něm povíme příběh – ne obyčejný, ale takový, který v sobě nese moudrost starých civilizací a dotek magie.

Alabastr není jen tak ledajaký kámen. Je to minerál s duší – jemný, hebký na dotek, ale přitom silný ve své podstatě. Lidé ho používali už před tisíci lety. Staří Egypťané z něj vyřezávali sošky bohů, nádoby na vzácné oleje a dokonce i světelné lucerny. Věřili, že alabastr chrání posvátné věci a nese sílu bohyně Eset, která chránila rodiny a přinášela mír.

A víte, proč si alabastr oblíbili i mistři magie a léčitelé? Protože je to kámen vnitřního světla. Říká se, že když se na něj zadíváte při svíčce, odhalí vám jemné vrstvy energie – jako by odhaloval příběhy ukryté v tichu. Alabastr pomáhá léčit duši, tišit smutek a přinášet klid. Je jako měkké pohlazení pro srdce.

V esoterickém světě alabastr spojuje člověka s vyššími světy. Pomáhá nám naslouchat intuici, otvírá bránu ke vzpomínkám duše a usnadňuje kontakt s jemnohmotnými bytostmi – anděly, průvodci i vlastní duší. Proto ho často najdeme na oltářích, v meditačních místnostech nebo v rukou těch, kdo hledají vnitřní harmonii.

A co je na něm nejkrásnější? Že není křiklavý ani okázalý. Alabastr je skromný, čistý a tichý. Učí nás, že síla nemusí být hlučná. Někdy stačí být jako alabastr – nositelem světla v temných chvílích.

Tak až jednou uvidíte sošku z alabastru nebo svícen, vzpomeňte si na jeho příběh. A možná ucítíte jemné teplo, jako by k vám promlouval sám kámen – šeptem, ale jasně.