Na kraji lesa, jak v kostele svíce,
časem osmahlá, stojí borovice.
Mnohé viděla spanilá lesní paní,
nenávist, lásku, žal i milování.
Osudy různé prošly kolem jejich boků,
zapadly v dálné nekonečno, rok od roku.
Lítostí vadla, slyšela-li žal
jenž lidské páry pod ni nosily,
když jeden však druhému
srdce z lásky dal,
větve jí rostly do síly.
Viděla kraj jak bouří se a sténá,
spatřila smutek i radost na polích,
jak přichází lidských rodů směna,
viděla pláč a zase smích.
Přežila vichřice a prošla bouřemi,
zůstala rovná však, jak v kostele svíce,
snažme se podobni býti i my
hrdí a rovní jak ta borovice.
Faun
[o1]
