Jako páni světa dohlížejí na nás z výšky,
pod některými z nich připadáme si jak malé myšky.
Střeží náš bezstarostný spánek,
to když je vítr místo našich střech skolí k zemi.
Při pohledu na ně veliké smutno je mi.
I blesky často přijmou za své,
nebojí se pro nás obětovat,
jak jen je to krásné.
Nabízí útočiště leckteré zvířeně,
a já tiše ji závidím, ráda bych patřila mezi ně.
Když dochází nám síly, spěcháme do lesa.
I pro nás je tato noblesa.
Některé jsou staré spousty let
a třeba pamatují zcela jiný svět!
O němž si každý večer povídají,
koruny ostatních stromů tiše přikyvují.
I těm mladším bude jednou dána stejná čest,
třeba že si projdou řadou nelehkých cest.
Nastane jejich čas a i oni budou vyprávět
o světe, jaký známe my tady a teď.
Vlasta Voborníková
[o1]
