Pojď vydáme se na cestu světem.
Třeba pro lepší zítřky nám, i našim dětem.
Pamatuji, když Bůh tvořil toto údolí.
Při pohledu na něj teď, srdce zabolí.
Kam poděla se čistá panenská přiroda?
Vždyť bývala to pýcha našeho národa.
Místo úkrytů a domovů pro srny či zajíce,
je tu plno hluku, špíny a vede tu dálnice.
Včely zmateně přelétají tam a zpět.
Hledají v okolí voňavý květ.
Takových míst na zemi tragicky ubývá.
Přiroda a celý svět chřadne.
A nijak to neskrývá.
Povodně, tornáda, požáry, zemětřesení,
a naše chabá snaha o přesvědčení,
že je vše v nejlepším pořádku.
Samá voda! Již dávno není. Bylo...
Kdysi v úplném prvopočátku.
Teď svět prosí o pomoc.
Jenže my jsme hluší a slepí!
A kdo ví?
Dočkáme se příštích Velikonoc?
Vlasta Voborníková
[o1]
