Vzduch provoněný kvetoucí loukou,
ta tam je příroda poseta bílou moukou.
Kočka už přivedla na svět koťata
a já vší tou krásou dojata,
opěvuji jaro.
V podvečer vyjdu si do ulic,
potkávám spousty párů co k sobě se tulíc
vyznávají si lásku.
Vlahý jarní větřík hladí mě po tváři
a v soumraku na nebi první hvězda zazáří.
Je jaro...
Čas lásky, čas úsměvů, čas něhy.
Zelenají se i kdejaké břehy.
Do srdcí nás všech vkrádá se mír a klid.
I když si to ne každý přizná, cítí to všechen lid.
Pouliční lampy osvětlují ulice,
tuto chvíli si zamiluji velice.
Je jaro...
A ač už soumrak padl na okolní krajinu,
ptáci nespí, štěbetají, zpívají si
a právě jim dávám za vinu slzy,
které mi kanou z očí,
celý svět se se mnou točí.
Krása okamžiku mě pohltila zcela,
duše co ještě před chvílí prázdnotou zela,
nyní ve mě tančí a zpívá.
Je opět šťastná, živá...
Je jaro. . .
Byl pozdní večer první máj,
všechna srdce plesala radostí
a pro tu krásu já šla bych světa kraj.
Vlasta Voborníková
[o1]
