Okřídlený sen usedl na polštář
kde spočinula moje hlava.
To tulák přišel snad zazpívat mojí duši.
Neviditelný a přece tak blízký.
Potrhaný stín poskládá do obrázku.
Nesmlouvavý k chybám,
zejícím jak rány v lidském srdci.
Krvavým stopám omylů stírá slzy.
Léčí, nač ještě nezbyl čas.
Svou přítomností otevírá zrezavělé zámky
klíčkem budoucnosti.
Mou duši bere za svědka ke svým hrám.
Já se probouzím jak oceán
zaplněný vědomím lesku a slávy Stvořitele.
L.S.
[o1]
