Jdu krok za krokem s tvým odrazem vedle sebe.
Nevím, kam mě srdce zavede
po nekonečné spirále osudového dění.
Jdu oněmělá úžasem jak ke mně promlouváš.
Nedělám nic
jen občas poopravím záhyby na svých šatech
které se zavlnily pod tvým dotekem.
Stále mi šeptáš – „miluji tě“
a já v pokoře naslouchám hlasu
jenž mě s tebou tolik sbližuje.
Jdu v oparu svítání laskavé duše
vstříc rozmarům života.
Té nekonečné a nekončící lásky světa
ve kterém ses se mnou zabydlel.
Pro NIC teď pláču i směji se zároveň.
Zachycená v podivné síti z hedvábných nitek času.
Jednou je zpřetrhám.
Navěky odejmu svému životu.
A půjdu dál – až tam, kam jsi mně vylákal.
Padnu ti do náruče a nebude vadit,
jak zestárla jsem při zpěvu písní pro tebe
ztracená v obětí pozemském.
Půjdu dál točitým schodištěm abych se ti odevzdala.
Beztvará – dokonalá ve svém JSEM.
L.S.
[o1]
